Cestování

Náhodné foto

 

Přes Parang La k jezeru Tso Moriri
Indický Himálaj 2011

Přístupy

Nový Zéland 2006-07

Články:   

Cascade Saddle

S Lenkou a Šimonem jsme se domluvili na dalším treku v horách poblíž Wanaky. Řešili jsme problémy s dopravou - využili jsme jejich i našeho auta, protože konec treku je od jeho začátku asi 160 km vzdálený. Na začátek treku jsme jeli jejich vozem, klíče od našeho jsme nechali naší supervisorce z hotelu Nicole, která slíbila, že pro nás v úterý v devět večer přijede. Za basu piv. První den byl pohodový, vyjeli jsme až před pátou hodinou odpoledne. Přejeli jsme několik brodů, před autem nám často přebíhaly ovce. Od parkoviště jsme vycházkovým tempem jsme kolem půl deváté dorazili k chatě pod Mt. Aspiring. Do cesty se nám několikrát postavily krávy a "nechtěli nás pustit dál", tak jsme je obcházeli. Postavili jsme stan kousek před chatou, aby nás z ní nebylo vidět, fotili krásný západ slunce a bojovali s všudypřítomnýma muškama Sandflies.

Další den nás čekal dlouhý výstup na hřeben, zpočátku lesem, potom už s výhledy na okolní hory včetně Mt. Aspiringu. U chaty jsme ráno potkali známého, který nás nedávno stopl. Vracel se z výstupu na Aspiring spolu s horolezcom Jožom, kterého zase známe z vyprávění z Blenheimu. Nový Zéland je fakt malý a Češi jsou všude. Jenom na tomto treku jsme potkali několik dalších Čechů, a také Myšákova irského spolupracovníka z kuchyně.

Výstup byl náročný (převýšení 1350m), ale zvládli jsme ho docela rychle - za 4 hodiny. Nahoře jsme obdivovali krásné výhledy a papouška Keu, který pózoval našim foťákům. Z hřebene jsme sestoupili do sedla, krajina se pořád měnila. Za chvíli už jsme klesali podél ledovce do údolí. Vyhlíželi jsme chatu Dart hut, u které jsme postavili stan. Lenka se Šimonem spali v chatě. Ještě jsme řešili, v kolik budeme ráno vstávat, čekal nás totiž dlouhý, skoro třicetikilometrový den. Nakonec jsme se domluvili na 7. Povečeřeli jsme klasicky tuňáka, ale už jsme dobře věděli, že nám na zítřek moc jídla nezbývá - máme jen mrkev, tuňáka bez chleba a kousek sýra. A den bude dlouhý...

Další den jsme za dvě hodiny zdolali Rees Saddle a začali sestupovat do dlouhého údolí Rees Valley. Dávali jsme si přestávky, při kterých nám dělali společnost dotěrné mušky Sandflies. Poslední úsek cesty nám dal nejvíc zabrat. Bylo horko, snad třicet stupňů, měli jsme už hodně našlapáno a navíc nám cestu křížila bažinatá místa. Několik kilometrů jsme proto šli bez bot a občas se bořili do bahna až po kolena. Když jsme dorazili k silnici, zbýval nám k parkovišti ještě kilometr. Tam měla dorazit naše supervisorka Nicola s naším fárem v devět hodin večer. My jsme přišli v osm, ona přijela v půl deváté.

Další den ráno jsme zavezli Lenku a Simona do práce a hned jsme se vydali pro jejich auto. Svaska řídila naše tam i zpátky. Na zpáteční cestě vzala Svaska stopaře - dva Švýcary, kteří se právě vrátili z treku. Tak z toho měla radost.

    

 

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich