Z pákistánských hranic k Persepolisu

Svajda a Majkl poprvé z Íránu | 4. září 2008, 12:28:04 Salaam! Nemáme a budeme mít asi až doma . Úspěšně jsme se posunuli o jednu zemí blíže k domovů. Přechod hranic ale provázely menší komplikace. Na íránské straně jsme podle informací kamarádů cestovatelů chtěli naskočit na autobus do nejbližšího většího města - Zahedanu. Pohraničníci nás ale do autobusu nechtěli pustit a tlačili nás do drahého taxíku s policejním doprovodem. Prý tu byly v poslední době nějaké únosy, kdy pašeráci opia vezmou turistů za hranice do Afghánistánu, a pak chtějí výkupné nebo propuštění svých kamarádů z íránských věznic. Že je to pravda, jsme ovšem nevěděli, a hledali jsme zatím nějakou kulisárnu (vyškolení z Indie). Nakonec jsme skončili v autobusu, do kterého k nám po dalším dohadování na policejní kontrole v půli cesty přisedl uniformovaný strážce a doprovázel nás do Zahedanu. Tam si nás pak přehazovali policejní hlídky. Stihli jsme se najíst, vyměnit peníze (vše za doprovodu policie) a koupit lístky na autobus do Bamu. Když jsme nasedli do busu, byli jsme konečně svobodní. Když jsme pak zpětně o starostlivosti Íránců přemýšleli, uznali jsme, že jsme na ne byli příliš tvrdí a že jim zřejmě šlo opravdu jen o naší bezpečnost. To, že za taxíka z hranic nahazovali tak přemrštěnou cenu, jsme jim ale sežrat nemohli. Projeli jsme Bam, město poznamenané zemětřesením v roce 2003, kde jsme neplánované zůstali tři noci. Trápili nás všechny trávicí potíže. Nejvíc si vytrpěla Zuza, když jednu noc strávila běháním po trase postel <-> záchod. Pokračovali jsme přes vesničku Mahan do Kermanu, kde nás mladá Iranka Maria pozvala na výborný oběd. Dále do Shirazu, na ruiny centra starověké perské říše do Persepolisu. Moc se nám líbilo město Yazd, kde jsme se toulali hliněnými uličkami a viděli staré zoroastranke památky. Pokoušeli jsme se o dva výlety do pouště, ale ani jeden se vlastně nepodařil. Jednak je tu přes den ještě řádně vedro, což by ani tak nevadilo. Horší je to s dopravou. Veřejná doprava jezdí jen na hlavních trasách, někam mimo se musí autem. Taxíkem, nebo stopem. A najít auto, které vás vezme zadarmo, taky není jednoduché. Takže jsme měnili plány hlavně z finančních důvodů. Írán je po zkušenostech z Indie a Pákistánu relativně dražší. Jak ubytování, tak doprava tam, kde nejezdí bus. I jídlo je dražší, takže se snažíme si vařit. Za co musíme Íránce pochválit, je zrušení dvojích cen za vstupy. Vstupenka do Persepolisu tak vyjde na pouhých 8 korun. Další úžasná věc je, že v Íránu můžete postavit stan prakticky kdekoliv. Ve městských parcích, které jsou všude, se běžné kempuje. Navíc pod dohledem policie! Všude je také pitná voda. Předevčírem začal Ramadán, měsíc půstu. Muslimové nesmějí jist ani snad ani pít (?) od 4 hodin od rána do 8 hodin večer. My zatím s hladem problémy nemáme, mysleli jsme si, že budeme mít větší problémy jídlo během dne sehnat. Obchody jsou vesměs otevřené. Restaurace mají přes vstupní dveře neprůhlednou plachtu, aby jedlíky z rád turistů a děti nebylo vidět. Nebo aby nebylo vidět i případně podvodníky? Sami nevíme, jak moc iranci půst dodržují. Už jsme viděli pár takových, kteří na půst trochu zapomněli. Zkusíme to zjistit. My se snažíme ramadán respektovat alespoň tak, že jíme někde, kde nás nikdo nevidí, aby nám moc nezáviděli. Každopádně, jak se blíží večer, tak se u Íránců zvyšuje frekvence hledění na hodinky, a po osmé hodině vše vypukne. Restaurace a žaludky se plní, v parcích rodinky roztahují deky a chystají piknik. Celkové musíme říct, že Írán je velice bezpečná země. Íránci jsou nejenom pohostinní a ochotni, také nejsou tak otravní, jako byli Indové. Veřejná doprava je tu snad na lepší úrovni než u nás, silnice parádní. Města působí evropským dojmem, je tu mnohem čistěji než v zemích dále na východ. Trošku se tím vytrácí taková ta exotika, která člověka překvapuje například v Indii. Jaké mají Íránci názory na svět, Ameriku a co si myslí o svých islámských vůdčích, to by bylo na delší povídání. Samozřejmě jsme nevěřili tomu, že jsou všichni Íránci zapřisáhlí muslimové odsuzující západní kulturu, nicméně, realita nás stejně překvapila. Nejenom mladí Íránci mají hodně svobodné, pokrokové myšlení, některé ženy mají na sobě víc make-upu než evropanky a ve městech jim povinny šátek sotva drží na hlavě. Rádi by se dostali za hranice, ale není to pro ne lehké. Většina Íránců čeká na změnu. Kdy přijde, to nikdo neví. Ted jsme v Esfahanu, perle mezi íránskými městy. Přijeli jsme před chvíli a vyrazíme na průzkum. Domov se blíží po íránských silnicích rychle. Už se na vás těšíme!