Z pákistánských hranic k Persepolisu

Svajda a Majkl poprvé z Íránu | 4. září 2008, 12:28:04
Salaam!
Nemáme a budeme mít asi až doma .
Úspěšně jsme se posunuli o jednu zemí blíže k domovů. Přechod hranic ale
provázely menší komplikace. Na íránské straně jsme podle informací kamarádů
cestovatelů chtěli naskočit na autobus do nejbližšího většího města - Zahedanu.
Pohraničníci nás ale do autobusu nechtěli pustit a tlačili nás do drahého
taxíku s policejním doprovodem. Prý tu byly v poslední době nějaké únosy, kdy
pašeráci opia vezmou turistů za hranice do Afghánistánu, a pak chtějí výkupné
nebo propuštění svých kamarádů z íránských věznic. Že je to pravda, jsme ovšem
nevěděli, a hledali jsme zatím nějakou kulisárnu (vyškolení z Indie). Nakonec
jsme skončili v autobusu, do kterého k nám po dalším dohadování na policejní
kontrole v půli cesty přisedl uniformovaný strážce a doprovázel nás do
Zahedanu. Tam si nás pak přehazovali policejní hlídky. Stihli jsme se najíst,
vyměnit peníze (vše za doprovodu policie) a koupit lístky na autobus do Bamu.
Když jsme nasedli do busu, byli jsme konečně svobodní.
Když jsme pak zpětně o starostlivosti Íránců přemýšleli, uznali jsme, že jsme
na ne byli příliš tvrdí a že jim zřejmě šlo opravdu jen o naší bezpečnost. To,
že za taxíka z hranic nahazovali tak přemrštěnou cenu, jsme jim ale sežrat
nemohli.
Projeli jsme Bam, město poznamenané zemětřesením v roce 2003, kde jsme
neplánované zůstali tři noci. Trápili nás všechny trávicí potíže. Nejvíc si
vytrpěla Zuza, když jednu noc strávila běháním po trase postel <-> záchod.
Pokračovali jsme přes vesničku Mahan do Kermanu, kde nás mladá Iranka Maria
pozvala na výborný oběd. Dále do Shirazu, na ruiny centra starověké perské říše
do Persepolisu. Moc se nám líbilo město Yazd, kde jsme se toulali hliněnými
uličkami a viděli staré zoroastranke památky. Pokoušeli jsme se o dva výlety do
pouště, ale ani jeden se vlastně nepodařil. Jednak je tu přes den ještě řádně
vedro, což by ani tak nevadilo. Horší je to s dopravou. Veřejná doprava jezdí
jen na hlavních trasách, někam mimo se musí autem. Taxíkem, nebo stopem. A
najít auto, které vás vezme zadarmo, taky není jednoduché. Takže jsme měnili
plány hlavně z finančních důvodů.
Írán je po zkušenostech z Indie a Pákistánu relativně dražší. Jak ubytování,
tak doprava tam, kde nejezdí bus. I jídlo je dražší, takže se snažíme si vařit.
Za co musíme Íránce pochválit, je zrušení dvojích cen za vstupy. Vstupenka do
Persepolisu tak vyjde na pouhých 8 korun. Další úžasná věc je, že v Íránu
můžete postavit stan prakticky kdekoliv. Ve městských parcích, které jsou
všude, se běžné kempuje. Navíc pod dohledem policie! Všude je také pitná voda.
Předevčírem začal Ramadán, měsíc půstu. Muslimové nesmějí jist ani snad ani pít
(?) od 4 hodin od rána do 8 hodin večer. My zatím s hladem problémy nemáme,
mysleli jsme si, že budeme mít větší problémy jídlo během dne sehnat. Obchody
jsou vesměs otevřené. Restaurace mají přes vstupní dveře neprůhlednou plachtu,
aby jedlíky z rád turistů a děti nebylo vidět. Nebo aby nebylo vidět i případně
podvodníky? Sami nevíme, jak moc iranci půst dodržují. Už jsme viděli pár
takových, kteří na půst trochu zapomněli. Zkusíme to zjistit. My se snažíme
ramadán respektovat alespoň tak, že jíme někde, kde nás nikdo nevidí, aby nám
moc nezáviděli. Každopádně, jak se blíží večer, tak se u Íránců zvyšuje
frekvence hledění na hodinky, a po osmé hodině vše vypukne. Restaurace a
žaludky se plní, v parcích rodinky roztahují deky a chystají piknik.
Celkové musíme říct, že Írán je velice bezpečná země. Íránci jsou nejenom
pohostinní a ochotni, také nejsou tak otravní, jako byli Indové. Veřejná
doprava je tu snad na lepší úrovni než u nás, silnice parádní. Města působí
evropským dojmem, je tu mnohem čistěji než v zemích dále na východ. Trošku se
tím vytrácí taková ta exotika, která člověka překvapuje například v Indii.
Jaké mají Íránci názory na svět, Ameriku a co si myslí o svých islámských
vůdčích, to by bylo na delší povídání. Samozřejmě jsme nevěřili tomu, že jsou
všichni Íránci zapřisáhlí muslimové odsuzující západní kulturu, nicméně,
realita nás stejně překvapila. Nejenom mladí Íránci mají hodně svobodné,
pokrokové myšlení, některé ženy mají na sobě víc make-upu než evropanky a ve
městech jim povinny šátek sotva drží na hlavě. Rádi by se dostali za hranice,
ale není to pro ne lehké. Většina Íránců čeká na změnu. Kdy přijde, to nikdo
neví.
Ted jsme v Esfahanu, perle mezi íránskými městy. Přijeli jsme před chvíli a
vyrazíme na průzkum.
Domov se blíží po íránských silnicích rychle. Už se na vás těšíme!