Cestování

Náhodné foto

 

Indie 2008
Indie, Nepál, Írán... 2008

Přístupy

Západní Čína a Kyrgyzstán 2010

Články:   

Kyrgyzstánem do Číny

Při hledání nejlepší varianty, jak se do západní Číny dostat, padla volba na Kyrgyzstán. Letenka s Aeroflotem do Biškeku byla totiž nejlevnější. Navíc, z Biškeku do čínského Kašgaru se dá při troše štěstí dostat za dva dny.

Ovšem ne právě dva týdny po etnických nepokojích ve druhém největším městě Oši, které prakticky nelze na cestě do Číny minout. Asi to tak mělo být, že jsme neletěli přímo do Pekingu nebo Urumči a nakonec strávili v postsovětské republice celý týden.

Z šedivého, ale přátelského Biškeku se hned druhý den přesunujeme do ohniska nedávných nepokojů, města Oš. Přijíždíme pozdě. Už hodinu je ve městě noční zákaz vycházení. Vojáci se nás ale ochotně ujímají a ubytovávají nás v hotelu, ve kterém sami mají své kontrolní stanoviště. Teprve ráno, když město opouštíme a z našeho džípu snad nevidíme dům, který by v minulých týdnech unikl plamenům, věříme, že tu musela být, jak místní sami říkají, opravdová vojna. Vždyť tu zemřely asi dva tisíce lidí a zemi opustilo na 400 tisíc Uzbeků.

Po krátké, smutné exkurzi, které bychom se nejraději byli vyhnuli, pokračujeme směrem k čínské hranici. Čína se nám ale vzdaluje, když zjištujeme, že hraniční přechod je o víkendu zavřený. Je pátek odpoledne, takže přemýšlíme o náhradním programu. Po několika desítkách kilometrů tápání se dostáváme do vesničky Sary Moghul, která leží přímo pod hlavním pamírským hřebenem, se sedmitisícovým Pikem Lenina v čele. Pokoušíme se dostat do alplageru, čili base campu, ale nabízené ceny za odvoz nejsme ochotní akceptovat a celodenní tůra po prašné cestě nás rozhodně neláká. V údolí severně od vesnice nacházíme jurty a vůbec se nebráníme pozvání do jedné z nich. Stavíme v jejím stínu svou jurtu značky Jurek, ale není nám nakonec dovoleno ji využít. S rodinou trávíme celé tři dny. Že jsme teď tady, a ne v Číně, ani v nejmenším nelitujeme. S dětmi, kterých mají Talajbek a jeho žena Busádat celkem pět, hrajeme fotbálek a honičku. Skoro ve čtyřech tisících dostávají naše plíce slušně zabrat. Zato prcci, na nohou jen levné plastové nazouváky, mají pořád energii na rozdávání. Lámanou ruštinou se snažíme vyzvědět něco o zdejším životě. Náš hostitel se teprve před pár dny vrátil z Oše, kde se jako jeden z mnoha dobrovolníků účastnil bojů proti Uzbekům. Přesto celý konflikt považuje za smutný a zbytečný. Věří, že za vyprovokováním násilností stál bývalý prezident Bakijev nebo jeho přívrženci.

Druhý den, po noci strávené v jurtě pod přikrývkami z jačí vlny, pomáhám se stavbou domu pro rodinu Talajbekova bratra. Prakticky jediným materiálem pro stavbu je hlína, předem rozmělněná a provlhčená, která se ve vrstvách upěchovává. Když se zrovna pracuje, obvodové zdi rostou velmi rychle. Pracovní morálka Kyrgyzů však nedovolí, aby se toho za den udělalo příliš mnoho. Že by se zde Rusům přece jen nepodařilo vykořenit ono typické asijské "není kam spěchat, zítra je taky den"?

Nespěchá ani stařičký Kamaz cestou k hranici. Ani nemůže. Silnici zde sice opravují pilní Číňané (místní ještě pamatují doby, kdy Kyrgyzové za stejným účelem jezdili do Číny), ale většina úseků na jejich parní válce teprve čeká.

První setkání s velkou Čínou pro nás je i není šokem. Na hranicích nám mladý voják pověřený důkladnou kotrolou našich batohů i svršků zabavuje část potravin, mimo jiné štangli vysočiny a konzervu tuňáka, které jsme si poctivě šetřili do hor. Mohli jsme tušit, že to tak dopadne, a raději je dávno sníst. Se zájmem si prohlíží naše vytištěné materiály a kopie stránek z průvodce. U obrázku nejznámější kašgarské mešity Id Kah se zastaví a oznamuje nám, že tuto stavbu už bohužel stát neuvidíme. V duchu dost pochybujeme, ale na druhou stranu dobře víme, že v Číně je možné všechno. Ještě jsme v Kašgaru nebyli...

Ze strážní věže nás bedlivě sleduje mladý samopalník, který dává pozor, jestli náhodou nemáme v úmyslu fotografovat. Jen se při dlouhém čekání lehce opřeme o jeden ze sloupků, které dělí pruhy na silnici, a už slyšíme řízný zvuk píštalky a sledujeme výmluvnou gestikulaci dalšího čínského pohraničníka. Nejbizarnější funkci má ale voják stojící v pozoru na malém kruhovém podstavci, který tak rychle, jak si to jen lze představit, mává červenou vlaječkou nahoru a dolů vždy, když kolem něj projíždí nějaké vozidlo. Jak dlouhou má asi směnu?

Samotná pasová kontrola v moderní klimatizované budově je naprosto precizní. Pohyb ve vymezených koridorech, ani krok stranou. Pasoví úředníci nešetří zdvořilostními frázemi v angličtině, a my si nejsme jistí, na které straně stolu panuje větší nervozita. Ze tří tlačítek, kterými můžeme ohodnotit jejich výkon, vybíráme loajálně to s nápisem "velmi spokojeni".

Hranice už jsme překračovali hodněkrát, ale snad nikdy jsme neměli ten pocit, že svobodné cestování tak, jak si ho představujeme, se vším všudy, nebude v této zemi jednoduché. Vyhnout se čínským taxíkům a domluvit si svezení do Kašgaru s tádžickým řidičem kamionu nám však prozatím nečiní problémy. Z Kyrgyzstánu si vezeme zajímavé zážitky a Zuzka také slušnou řádku rudých štípanců od blech. Svědí ji fakt hrozně ještě dva týdny. Proč já mám vždycky takové štěstí, že na mně žádné potvůrky nevlezou, to je záhada...

Náš řidič je vskutku pravověrný muslim, cestou dvakrát zastavujeme k večerním motlitbám. Jinak po překvapivě kvalitním čínském asfaltu frčíme a po setmění jsme v Kašgaru. Žlutá mešita Id Kah je stále na svém místě.

  

 

Jenzeny.cz vám přináší tipy na cestování po Evropě. Navštivte nejkrásnější místa Evropy.