Cestování

Náhodné foto

 

Indie 2008
Indie, Nepál, Írán... 2008

Přístupy

Západní Čína a Kyrgyzstán 2010

Články:   

Přes nebeské hory

Z města Kuča se vydáváme do hlavního města provincie Urumči přes hřeben pohoří Ťan Šan. Cestou navštěvujeme oblast kaňonů vyerodovaných mezi rudými skalisky. Číňané ten největší honosně nazývají čínský Grand Canyon. Noc trávíme u dračího jezera. Cesta přes hory se opravuje, pro běžnou dopravu je otevřena až po setmění, kdy dělníci nepracují. Takže čekáme u závor celý den. Nakonec si domlouváme odvoz v džípu s partou ujgurských mladíků. Čekání zpříjemňuje veselá kyrgyzská výprava, která míří na svatbu do Yiningu, když pozpěvuje za doprovodu garmóšky tradiční melodie. Noční přejezd je pomalý a náročný, přestože vzdálenost do cílového městečka Bayanbulak není nijak velká. Jsme řádně otlučení, Zuzka je namáčknutá mezi batohem a melounem, a ve tmě si představuje všechny srázy kolem mnohem větší, než jsou.

Po příjezdu do Bayanbulaku přichází studená sprcha v podobě ceny, kterou chce řidič džípu zaplatit za oněch sto, nebo stopadesát ujetých kilometrů. 400 yuanů, čili 1200 korun. Tomu se nám nechce ani věřit. Snažíme se klidně vysvětlovat, že tolik nejsme ochotní dát, že nás v autě jede celkem deset a není přece normální, abychom my, sami dva, platili za tak krátkou vzdálenost mnohem víc, než je cena spotřebovaného benzínu. Takové uvažování ale řidič, ani naši spolujezdci nechápou. Nakonec dojde na dohadování, cena končí na polovině, tedy 200 yuanech. Uvědomili jsme si velkou chybu, kterou bychom už neměli po podobných zkušenostech z předchozích cest dělat. Je třeba si vždycky domluvit cenu předem.

Když tady v Číně po nás zatím prakticky nikdo peníze nechtěl a otázka, kolik chtějí za svezení, řidiče spíše urazila...

Tentokrát jsme opravdu věřili, že se vezeme zadarmo. Omyl. Není výjimkou, že pokud sednete k někomu do auta, očekává se od vás, že zaplatíte částku, jako byste využívali služeb taxíku. Byl to střet jiného zbůsobu uvažování, naprosto jiného pohledu na věc. Naše chyba...

Podobně se nám nedaří ráno, když se snažíme dostat do přírodní rezerace, oblasti nazývané Labutí jezero. Za třicet kilometrů platit 400 korun, a k tomu ještě dalších 150 na osobu za vstup? Když už jsme se definitivně vzdávali a zvedali ruku na kraji silnice naposled, zastavil nám džíp s místním řidičem, ve kterém se vezl tajwanský chlapík, který se představil jako Bear. Cena byla přijatelná a navíc nás místní řidič provezl kolem pokladny, takže jsme neplatili vstupné.

Labutí jezero je vlastně soustava meandrujících řečišť, roztroušených jezírek a mokřadů. Jedná se údajně o druhou nejrozlehlejší souvislou horskou pastvinu vůbec. Obývají ji Mongolové, kteří jsou zde potomky vojáků Džingischánovy armády, která přes zdější oblast přecházela.

S Bearem zůstaváme v jurtě jedné z místních mongolských rodin, v těsném sousedství jezera. Labutě, podle kterých dostala celá pláň název, jsou krotké a nechají se krmit z ruky. Učíme Beara smlouvat a jezdit stopem zadarmo. Daří se nám, z čehož je obrovsky nadšený. On nám pomáhá v komunikaci s místními a spoustu nám toho vysvětluje.

    

 

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich